Sršáň a já

Dnes, ani nevím, jak jsem se k tomu odhodlala, jsem vyvenčila našeho Sršáňa. A byla jsem překvapená, jak dobře to dopadlo!

Sršáň není náš domácí mazlíček, ale miláček na 4 kolech. Jasně, je to stará pomalá kraksna, co se opravovala už asi 10x, sežrala desítky tisíc za opravy a z řazení má člověk namoženou paži. Ale má taky své výhody, např. malou spotřebu a velikost, což z té kraksny dělá ideální "shopping bag" pro nás ženy/holky.

Papíry mám od září, ale autoškola i "výcvik" s mamkou mě tolik ničily, že jsem více než 9 měsíců nesedla za volant žádného auta, což byla docela chyba. Ono je něco jiného učit se v nové fabii a pak jezdit v téhle herce. To je, jako kdybyste přesedli ze závodního oře na mezka při posledním tažení. I tak jsem ale dnes podnikla mou první sólo cestu z rodné vísky do velkoměsta (rozuměj z Hodkovic do Liberce, cca 20 km). Svezla jsem i kamarádky, což byl moc dobrý nápad, jak se posléze ukázalo. Je dobré mít na místě spolujezdce někoho, kdo vám ve chvílích horka v klidu vše vysvětlí a poradí, nevzteká se...Takže i přes pár "chcípnutí", nějaké to špatné odbočení a mylné přeřazení na čtyřku místo na dvojku (v čemž jsem ale nevině, protože ta páka je fakt děsně zatuhlá!) jsme všichni dojeli v pořádku, nenabourali jsme, neodřeli jsme nic, nepřejeli jsme nikoho a hlavně - zase jsem o nějakou tu zkušenost bohatší! Už si připadám jak velká holka, co dělá taxíka kamarádům a důležitě se krčí za volantem. Jo, mě přejde humor v Irsku, kde se jezdí vlevo...:D

PS: Ano, vím, článek o ničem, ale prostě jsem se musela pochlubit, navíc, co kdyby se tu našel někdo, kdo na tom byl stejně jako já - pro něj mám poselství dnešního dne - nasedni a jeď!