Z deníku au-pair: Jaro v Irsku

Z deníku au-pair: Den sv. Patrika

Na konci dubna jsme zašli do McDonald's, které je úplně stejné jako u nás. Jediné, co mě upoutalo, byl plakát se zeleným Milk Shake - a pak jsem si vzpomněla, vždyť je za chvíli svátek sv. Patrika!

Z deníku au-pair: Abyste si nemysleli, že se flákám!

Po zveřejnění minulého článku si asi někteří lidé myslí, že jsem tu na dovolené, že nic nedělám, že si prostě jenom lebedím, alespoň jsem to tak pochopila z jejich reakcí. Ale to přeci vůbec není pravda, spíš naopak!

Většina au-pairek pracuje 35 hodin týdně - 7 hodin za den, 2 dny volné, v Anglii za to mají třeba 100 Liber. Já pracuji 6 dní v týdnu -  neděli mám volnou, pondělí a středa 9 hodin, ostatní dny 12 hodin, to je celkem 66 hodin za 100 Euro. Ale víte co? Nestěžuji si, protože mám fajn rodinu a když mám volno, stejně většinu času trávím s ní, prostě do toho dávám všechno! A také možná proto mám takový vztah s dětmi, jaký mám, až mě to trochu mrzí a říkám si, kdy mi HM řekne, abych si sbalila kufry a jela domů. Je hezké, když vás dítě pořád pusinkuje, všechno vyžaduje od vás, prostě jste jeho "maminka" (ano, občas mi tak taky řeknou), ale v momentě, kdy se prcek vzteká, že nechce pohádku, obejmutí nebo pusinku od maminky, ale ode mě, mám z toho špatný pocit, chudák HM!

A i přesto se pořád snažím něco dělat, mám takový zvláštní pocit viny, když si přes den sednu s knížkou a čtu si, ani nevím proč.

Mám hodně práce, ale chvilku na blog, seriály, FB a nakupování si najdu vždycky, a o tom to, myslí, je. Čas od času si koupím Brie, lahvinku vína, zalezu si do postele, dopřeju si hodinovou sprchu...a je mi zase dobře.

Já prostě musím neustále něco dělat! Ano, jsem workholik - je to špatně, nebo dobře?

Včera jsem se začala učit irsky! Na první pohled vypadá irština strašně složitě, má málo samohlásek, v písemné formě postrádá několik písmenek, třeba takové bhfuiltear vypadá příšerně, ale čte se jako [wiltr] (takové to anglické w), což je krásné slovo. Trochu mě udivilo tvoření množného čísla, nepřidávají "s" jako většina jazyků, které znám, ale vždycky tu najdete navíc "í", občas uprostřed slova, občas na konci, jak se to hodí. V autě máme CD s irskými písničkami, které jsou opravdu chytlavé, irština je krásný a zpěvný jazyk, v autě máme CD s písničkami v irštině (přidala bych video na naše oblíbené - "Pukabela" a "Mardžerína rua", ale nevím, jak se to píše a nikde je nemůžu najít, tak možná někdy příště :)

Půl lahvinky červeného je za mnou a 3 hodiny volna ještě přede mnou, potom s Marthou budeme kuchtit tiramisu!

Z deníku au-pair: Jak jsme chytali poustevníky

Hi there!

Je tu neděle a s ní i článek z mého au-pair pobytu. Tento týden byl poněkud netradiční, dozvěděla jsem se spoustu nových věcí a odnesla jsem si hromadu krásných zážitků.

V pátek se v Irsku konalo referendum, a jelikož jsou volební místnosti většinou ve školách, Martha měla prázdniny. Využili jsem toho a ještě ve čtvrtek odjeli do domku u Inch Beach. Vypadá to jako stěhování národů - musíme vzít hromadu hraček, hromadu oblečení a hromadu jídla. Ale všechno to balení a domlouvání, že opravdu nemůžeme vzít 100 DVD, 50 knížek a celou skříň oblečení, stojí za to.

Pláž máme skoro "pod barákem", ale kvůli pastvinám a stádům ovcí a krav musíme překonat cca 4 km bumpy ride, což si vždycky všichni náramě užívají, zvlášť cestou zpátky, když se vám na klíně kymácí kyblík plný krabů poustevníčků. Vždycky jsem si myslela, že to jsou prostě normální krabi s mušlí na zádech, ale to jsem se šeredně pletla! Krab poustevníček je maličké stvoření schoulené v mušli, které má sice klepýtka, ale když se vám prochází po dlani, jen to příjemně šimrá. Chytit se dají snadně, stačí čekat ve vlnách na správný okamžik a nepřehlédnout cosi vypadající jako kamínek valící se do moře, mít rychlou ruku a nebát se (já se napoprvé strašně bála!). 

(Výhled z terasy :) )

Po chytání krabů jsme se nadlábli - zamilovala jsem si toustový chléb s majonézou nebo hořčicí a vajíčkem, mňam! - a pokračovali v jízdě - konkrétně k Annascaul Lake. Jezero je obklopeno horami a pastvinami, takže se mezi vámi volně prochází ovce, občas i kůň nebo osel. Na první pohled to je nádhera, ale vyhýbat se pořád ovčím bobkům a koňským koblihám není zrovna super zážitek. Ale ten pohled na jezero je k nezaplacení!

Byly to jedny z nejkrásnějších dnů, co jsem tady, i když mám písek všude - je tu totiž písková pláž, krásný jemný píseček, jako mouka, ale dostane se úplně všude, musela jsou ho vyšťourávat i z mobilu!

Cestou z Inch jsem se dozvěděla spoustu věcí ohledně řízení v Irsku, dopravních zákonů a cen aut a pojištění. Pro neználky se jezdí vlevo, takže i kruhové objezdy jsou úplně naopak, než u nás. Irové jsou rychlí jezdci, ale mohou si to dovolit - silnice tu jsou díky fondům EU téměř všude nové, na každém kroku se díky spoustě ukazatelů můžete ubezpečit o správné cestě k vašemu cíli, a to dvojjazyčně - vše je v irštině a angličtině. Co mi tu ale chybím jsou přechody. Za celou dobu jsem viděla možná 4, chodci prostě jen vstoupí do silnice, s řidičem si zamávají a jdou dál. V Čechách asi nemyslitelné. Ceny aut a pojištění jsou opravdu vysoké, jen málo studentů si může dovolit automobil. Pojištění se totiž odvíjí i od věku řidiče, do 25 let je opravdu dost drahé, kolem 2 000 € za rok.

Nakonec pozdrav od Marthy, Paddyho, Johnnyho a Moll (a chudáka broučka) :).

Z deníku au-pair: Díl I.

Pravidelní čtenáři jistě postřehli, že jsem od června v Irsku jako au-pair. Občas se tu vyskytl nějaký článek, ale přišlo mi to chaotické, bez hlavy, bez paty. Proto zakládám novou pravidelnou rubriku, každou neděli zde bude nový článek o Irsku, Irech, dětech, radostech a strastech spojených s prací, jednoduše o čemkoli, co s au-pair nějak souvisí. Pokud chcete být v obraze, stačí kliknout na rubriku "Au-pair" a můžete si přečíst všechny články, které jsem o au-pairování napsala. Občas tu budou speciální díly, jako například říjnový halloweenský :).

Už jsem tu přes 2 měsíce a za tu dobu jsem potkala spoustu úžasných lidí, na které podle mě jen tak někde nenarazíte - bývalé taneční superstar z Hollywoodu (když říkám bývalé, myslím tím, že svou slávu si užívali v 50.-60. letech minulého století), manžele Phila (veterán z druhé světové války, účastnil se vylodění v Normandii!) a Lillian, která je důkazem toho, že anorexie není výmyslem dnešní doby, i hollywoodské star poválečné éry chtěly být superštíhlé. 

Host mum a host dad žili a pracovali nějaký čas v Keni, kde se také seznámili, proto máme občas nějakou speciální návštěvu, například Tonyho Woodse - chlapík kolem šedesátky, žijící v poušti se svým kocourem Simbou a několika velbloudy, přesto stále zůstává kultivovaný (co jiného mu zbývá, když denně vyjednává s Červeným křížem atd.), čekala jsem nějakého zarostlého divocha, ale přijel elegantní pán s pupkem :D.

S dětmi je to čím dál lepší. Paddy skoro každý večer odmítá jít spát, dokonce i poté, co mu přečtu xx komiksů s Batmanem, Supermanem a Wonder Woman, několik knížek od Julie Donaldson a občas i něco od Beatrix Potter, čímž se ze mě stává expert na superhrdiny a příběh o králíkovi Peterovi. Když ho už s vyprahlým hrdlem prosím, ať konečně usne, řekne mi větu, kvůli které bych u něj nejradši zůstala celou noc s ním - "I can't sleep, sleep with me!"

S prckem Johnnym to je asi nejsnažší, když už si s ním nevíme rady, dáme mu jeho bobo (láhev s mlékem) a pustíme Tractor Ted nebo Lost and Found (doporučuju!), což ze mě dělá odborníka i na TractorLand a irské animáky.

Martha je pro mě ale stále těžký oříšek. Už jsem si myslela, že jsme si konečně vytyčily nějaké meze, se začátkem školního roku to je ale ještě horší. Školu nemá moc v lásce, proto je ráno strašně hádavá a zlá, když přijde ze školy a musí dělat úkoly, je to to samé. Už skoro nemáme síly s ní bojovat, takže doufám, že si už konečně zvykne a uklidní se. Jinak jsou ale chvíle, kdy si připadám jako její strarší správňácká ségra - zasvěcuji ji do tajů holčičího světa a naučila jsem ji jezdit na kole bez koleček! Ten moment, kdy sjela kopec a pokračovala dál bez pomoci, byl jeden z nejkrásnějších okamžiků za tu dobu, co jsem zde. A přesně tohle jsem potřebovala, nějakou vzpruhu, něco, co mě nakopne, když už skoro nemám ani sílu zalézt do postele a pomalu to vzdávám...