Hi there!
Tak se opět hlásím ze „smaragdového ostrova“, kde jsem
konečně po týdnu zažila pravé irské počasí. Pár dní tu prší, dnes ráno bylo
nádherně, tak jsme vyrazili s HF a dětmi do parku, kde nám jedna cizí, ale
velmi milá paní (milí jsou snad všichni Irové) půjčila ručník, když viděla, jak
se HF trápí s vysoušením houpačky vlhčenými kapesníčky. Díky tučným
dotacím z fondů EU je tu všechno nové a krásné, tedy i dětská hřiště (čti
park). Naše hřiště je obrovské, je tu nespočet houpaček, prolézaček a různých
atrakcí, které jsem u nás ani neviděla. Děti se vyblbnou, ale od těch našich
člověk jen slyší „push me so higher!“ a samy si na ničem moc nehrají. Z parku
jsme si skočili to Tea House (nebo Cottage, už nevím) na zmrzlinu, která je tu
opravdu výborná (jako ostatně všechny mléčné výrobky a maso, zvířata tu mají
kvalitní pastviny, a to se prostě pozná), já zvolila mint s čoko drobky
(ladila mi s kalhotami a hodinkami). Příjemné posezení na zahrádce nám
(alespoň mě) znepříjemňovali turisti ve drožkách taženými koňmi (to bylo něco
pro nejmladšího, zbožňuje koně) a trocha pachu koňského trusu. Cestou zpátky
nás přepadl opravdu silný a vytrvalý déšť, schování se pod strom nám pomohl
možná na 5 minut. Domů jsme přijeli promočení, ale děti se trochu unavily, což
je hlavní!
Koník s kouskem Tea House
Dnes jsem také byla v knihovně (dobrá, nejdřív jsem s malou
vešly někam do reklamní firmy, ale
uvědomila jsem si to dřív, než jsme přišly na řadu :D), kde jsem si hned
zařídila průkazku, kterou vážně miluju, je to klasická kartička + malá kartička
s otvorem na kroužek na klíče, takže ji můžete nosit na svazku spolu s klíči.
Knihovna je docela malá, ale pro začátek jsem vybrala 2 knížky – Dolores Clairbone
od Stephena Kinga a Fragile Things od Neila Gaimana. V knihovně nás
vyzvedla HM, před odchodem jsme potkaly spoustu sousedů a známých. A opravdu
všichni tu začínají konverzaci „How are you?“, až potom si člověk může
popovídat. Knihovny tu fungují trochu jinak než u nás, neplatí se měsíční/roční
poplatek, ale platíte za každou knížku (tady 30 centů za knihu, můžete si
půjčit 6 knížek najednou a máte je na 3 týdny). Skvělá věc na téhle knihovně
je, že každý čtvrtek přijede „knihovna“ k nám z centra do „vesnice“ a
vy si můžete zamluvit knihy na příští týden a půjčit si ty, které jste si
zamluvili. A za tyhle půjčené knížky se neplatí, takže pro mě jasná volba.
Cestou z knihovny jsme zašly do Dunnes store pro mléko
a pečivo, HF šla nakoupit a já s malou jsem šly jako „velký holky“ do
oddělení oblečení. A to jsem neměla dělat. Už se nemůžu dočkat, až budu mít konečně
zřízený účet, ale bojím se, že to ještě chvilku potrvá, takže si prostě vezmu
peníze v hotovosti, protože ty ceny za věci…např. ve slevě (ve slevě je
polovina obchodu) slippers (takové ty nazouvací balerínky) za 3€, což je ještě
o půlku méně než na justfor5pounds, kde je mám v košíku. Takže jakmile
budu mít peníze a zprovozněné kolo, jede se nakupovat!
Nakupovala jsem sice už v neděli, kdy jsem měla day
off, ale v neděli je hodně obchodů zavřených a všude moře turistů, takže
jsem koupila jen samou drogerii – pěnu na holení a tělové mléko a musela jsem
si pořídit i kondicioner, i když ho normálně nepoužívám, jelikož tu mají hodně
chlorovanou a tvrdou vodu, kvůli čemuž bylo utrpení rozčesávat mé vlasy po
koupeli. Na značku si teď nevzpomenu, ale byl velmi levný, jemně voní po
zelených jablkách a už po prvním umytí jsem poznala, že opravdu pomohl.
Rozčesávání bylo snazší a i konečky vlasů vypadaly na první pohled lépe. Ceny tu nejsou nijak hrozné, něco je mnohem
levnější, ale něco je trochu dražší. Bohužel jsem stále nenašla mou oblíbenou
barvu na vlasy v pytlíčku, jinou nechci, takže budu pokračovat v hledání.
Castle Ross - blízko se těžilo železo (už před 4 000 lety - alespoň
podle naučných cedulí), je tu moc krásně, jezero vypadá jako Mácháč a je
tu hodně kachen (to bylo něco pro nejmladšího :D)
Z neděle na pondělí u nás nocoval bishop (biskup)
father Podrick, osmdesátiletý milý stařík v důchodu (už nebishopuje, ale
stále pomáhá v církvi), který i v tomto věku řídí auto, což je
obdivuhodné. Jak jsem psala, v neděli jsem měla day off, což mi vnutila
sama HM, ale myslím, že byla dost ráda, když jsem z města přijela brzy a
pomohla jí, protože návštěva bishopa, to je něco. Večer na mě dokonce vyjela,
že dát děti do postele je můj job, že ona si chce popovídat s father Podrickem.
Ale chápu to, celý den byla ve stresu a ti tři raraši měli večer opravdu dost
energie. Jinak si totiž na nic nemůžu stěžovat, ve všem mi vycházejí vstříc,
jídlo a pití si můžu vzít kdy chci a co chci, večeře je vždycky výborná a
pestrá. Ale zasloužím si to, protože jak mi HM řekla, musím s dětmi neustále
něco dělat, jinak není důvod, proč tu být. Takže teď o prázdninách „makám“
skoro každý den od 8 do 20 hodin, takže 12 hodin denně/ cca 75 hodin týdně za
100€, což je směšné, ale kdybych si měla říct o více peněz, to by mi musela upadnout
pusa. Takže ten měsíc ještě vydržím, ale už se těším, až budou děti chodit do
školy a do školky, to mě čekají jen ranní povinnosti a pak už jen práce
odpoledne/večer.
Za zmínku stojí i včerejšek, když mi HM poprvé nabídla čaj.
Když vás v Irsku pozvou na čaj, což se dělá snad při každé návštěvě, všude
to je ten samý čaj, takže vás nemůže překvapit jeho případná pachuť. Většinou
do něj dávají i mléko s cukrem, naštěstí ne moje rodina, jelikož toto bych
asi nevypila. Irské a anglické pití čaje se od sebe docela liší, v Anglii je
to více obřadní, říkají „take a tea“ a v každou denní dobu se podává jiný
čaj. V Irsku se říká „have a tea“ a vždy je to ten samý čaj. Nicméně abych
se dostala k pointě, když mi HM nabídla čaj, docela jsme se zapovídali,
hodina a půl uplynula jako voda. Povídali jsme si o dětech, o Irsku, o ČR, o
mně, prostě o všem a já si ten večer moc užila, dozvěděla jsem se hodně nových
věcí a byl to i příjemný „pokec“.
Například pořekadla jsou sayings, Irové pečou také
rebarborový koláč, ale je to spíš dort, na všechno lijí smetanu nebo krém,
vzdělanější vrstva toho ví docela dost o ČR, hlavně o době sametové revoluce,
Dubček s Havlem jsou tu prý velmi obdivovaní, ale není to moc poznat,
jelikož HF Havla nazval Gustavem… Znají Vltavu od Dvořáka (chvíli mi trvalo
pochopit, co je to Moldau), většina byla někdy v ČR a setra HM trávila
snad i líbánky v Čechách. Nejčastější nesprostá nadávka je „silly you“
nebo „you silly goose“, když je něco snadné, říkají „easy peezy /peazy (nevím,
jak se to píše, ale čte se to [pi:zi], takže se to rýmuje s easy. A zamilovali se český název sněhové pusinky - snow kisses :)
S dětmi to je čím dál lepší, i když se často úplně
zbytečně perou, takže mé nejčastější věty jsou „stop fighting“, „stop kicking“,
„stop pushing“, don’t do this“, „stop it“, „bad girl/boy“, ale i „good boy/girl“.
Asi nejvíc jsem si zamilovala prostředního chlapečka, někdy je opravdu ďáblík,
ale někdy takové zlatíčko, co se přijde pomazlit, že nejde nemilovat ho, navíc
je prostřední, takže vím, že to nemá jednoduché. Nemladší je také zlatíčko, ale
ještě ke mně nemá tak hluboký vztah jako starší chlapeček, ale dávám tomu čas.
Holka je prostě holka se vším všudy, navíc je nejstarší, takže ráda klukům
rozkazuje, je dost panovačná a moc neposlouchá, když není po jejím, tak se
vzteká, čehož si nevšímám a ona se vzteká ještě víc. To jí pak nechám vyvztekat
a je nám zase fajn. Jinak je ale hodná, často za mnou chodí, že si chce něco
zahrát, prostě být se mnou, což je hezké.
Takže když zhodnotím těch 10 dnů, není to peklo, není to ani
ráj, ale za tu krátkou dobu jsem se tu zabydlela celkem dobře a snad to bude
jen lepší a lepší!
