Soboty a neděle jsou mé nejoblíbenější dny, protože si většinou můžu vstávat, kdy chci, tenhle víkend jsem si bohužel nepřispala ani jednou. V sobotu kvůli dopolednímu hlídání a v neděli kvůli malému výletu. Cíl byl jasný - vidět královnu!
Druhá neděle v listopadu totiž ve Velké Británii každoročně připadá na tzv. Remembrance Sunday, Den vzpomínek.
Jde o den, který má připomenout přínos vojáků a civilistů Velké
Británie a Commonwealthu za druhé světové války a při pozdějších
konfliktech. Je to vlastně něco jako "předoslava" Dne veteránů, který v
kalendáři najdete pod 11. listopadem, dnem, kdy bylo podepsáno příměří
mezi Spojenci a Německem, čímž byla ukončena 1. světová válka. Symbolem
je červený květ vlčího máku, který má původ v básni od Johna McCrae,
kanadského chirurga sloužího na západní frontě. Stejně jako vlčí mák, i
jeho báseň se stala symbolem, který zná snad celý svět. Vzpomínám si, že
i my na gymplu jsme si pouštěli zhudebněnou verzi, při které se mi
mimochodem vždycky chce strašně brečet.
Takže
jsem se v neděli ráno, vyzbrojena připínacím vlčím mákem, vydala směrem
na Westminster, kde probíhala ceremonie, při které stovky vojáků a
veteránů pochodují ulicí Whitehall ke Kenotafu (Cenotaph), kde pokládají
věnce tvořené květy vlčího máku. V 11 hodin jsou drženy 2 minuty ticha,
začátek a konec je označen salvou z děla. Účastní se i královská
rodina, možná proto je tento den tak populární. Každý chce totiž spatřit
královnu! A když říkám každý, myslím tím snad celý Londýn, protože
tolik lidí pohromadě jsem snad ještě neviděla. Neviděla jsem vlastně ani
průvod, natož královnu :D. I tak to byl ale úžasný zážitek, ten pocit,
když jste mezi deseti tisíci lidmi, které spojuje jedna věc - vlčí mák
na kabátě, je k nezaplacení.
V
průběhu ceremonie mi přišla SMS od mé host mum, která mě ale docela
zchladila - čekala návštěvu a já dala kuře, které chtěla péct, do
mrazáku :D. Její SMS začínala slovy "You doughnut!", což
mi přišlo vážně vtipný, zbytek zprávy už ale moc k smíchu nebyl. Host
mum je docela nerv, domů jsem pak šla se srdcem v kalhotách, naštěstí to
ale nebylo tak hrozný, za těch pár hodin se stačila uklidnit :D. A já
byla bohatší o jednu kreativní "nadávku"!
Nevím proč, ale vždycky, když někam jdu, tak mě oslovují samí důchodci. Stáli jsme s kamarádkou vysoko na okně, abychom viděli aspoň ždibíček, a najednou přijde nějaký děda a ptá se na něco. Vůbec jsem mu nerozumněla, tak jsem se teda sehnula, aby mi to zopakoval..."You have a Gurkha hat?" Jen mi chtěl říct, že můj klobouk vypadá jako ten, který nosili Gurkhové (na fotce socha Gurkha vojáka před ministerstvem obrany v Londýně). Byla jsem prostě stylová!
A
když už jsem byla ve Westminsteru, pěkně jsem si ho s kamarádkou
prošla. Jsem tady přes 2 měsíce, ale ještě jsem se tam sama nedostala.
Takže jsem si jako každý turista vyfotila London Eye, Big Ben,
Westminster, Temži, nakoupila pár pohledů za absolutně bezkonkurenční
cenu 10p/1ks, pokochala se pouličními umělci, živými sochami a naprosto
úžasným bazarem knih a spokojená jela domů :).
To je škoda, žes neviděla královnu, ale třeba se ti to ještě poštěstí! :) Moc si to tam užívej a těším se na nový blog. :)
OdpovědětVymazat