Londýnské začátky

Po necelých 2 týdnech v Londýně přichází první článek o městě, kde to žije, o nové rodině a o Londýňanech samotných.

Když jsem ve čtvrtek kolem poledne dorazila, s mastnými vlasy, smradlavá, unavená, rozlámaná, ověšená kufry a taškami, říkala jsem si, že první dojem mé nové host mum ze mě asi nebude ten nejlepší. I tak jsem se ale nemohla dočkat, až ji najdu, dostaneme se "domů" a já se dám do pořádku. Ale ouha, hledání "mámy" se protáhlo asi na hodinu, poté, co jsem se zkoušela připojit asi 20x na wi-fi a otestovala 6 proslulých londýnských budek, jsem se jí konečně dovolala a my se dočkaly šťastného shledání. Já vyděšená, že se nenajdeme, ona nervní, že nestihne vyzvednout děti ze školy, přesto jsem hned dostala medvědí objetí, vzala mi tašku a jely jsme domů. K autu jsme se svezly metrem, kde mi hned zařídila Oyster Card (kartička na MHD) a kde jsem si uvědomila, že pražské metro se třemi trasami je spíš takový vtip, alespoň oproti Londýnu. Ten den pro mě bylo všechno tak obrovské, přelidněné...

Když jsme přijely domů, do areálu baráčků obehnaným mřížemi, ukázala mi lednici, můj pokoj v nejvyšším (4.) patře a uháněla do školy pro děti. Byla jsem ráda, že jsem měla šanci se umýt, převléknout, navonět, namalovat, vybalit dárky, protože když děti přišly domů, první, co jsem slyšela, bylo "Kde je Jana?" a už jsem měla v pokoji malou opičku s vypadanými zuby, do které jsem se prostě na první pohled zamilovala. Ava, které je 7 let, vypadala spíš ale na to, že právě nastoupila do školy. Jak jsem později zjistila, i její chování odpovídá dětem mladšího věku, je to prostě mazlík. Zato Freddie, devítiletý sportovec, je takový klasický starší cool bratr, který svou malou sestřičku občas dost ošklivě zlobí a který se s dospělákama moc nepáře. Večer se na skok zastavil i host dad, který pak zase pospíchal do práce. S mámou si dobře rozumíme, vtipkujeme, je trochu trhlá, ale s tátou jsme pořád nějak neprolomili ledy, naše konverzace tvoří z 90 % věty typu "Jak se máš?", "Jak jsi se vyspala?", "Byly děti hodné?", "Všechno v pořádku?". Možná proto, že oba jsme nedostupní vodnáři, snad si k sobě ale po čase najdeme cestu, pak se tu vážně budu cítit jako doma. 

Můj běžný pracovní den se od toho v Irsku podstatně liší. Vstávám v 7, probudím děti, donutím je se obléct, připravím jim snídani, zkontroluji, jestli mají tu správnou uniformu nebo sportovní oblečení, a v 8 už mávám a ony odjíždí do školy, kam je vozí jeden z rodičů. Poté asi hodinu uklízím a do půl čtvrté nebo páté, podle toho, jestli mají nějaké kroužky, mám volno. Ale jelikož je mým úkolem uvařit večeři, mé volno se trochu krátí, protože abych s dětmi stihla udělat úkoly, vykoupat je a poslat do postele před 8. hodinou, musím si večeři připravit ještě před tím, než je vyzvednu ze školy. Takže se vlastně celý den válím a pak najednou pospíchám, jsem nervní, že nic nestíhám, děti odmlouvají, nechtějí psát úkoly, koupat se, číst si, jít do postele...uf.

Víkendy mám většinou volné, tedy pokud není nutný nějaký babysitting nebo doprovod dětí na kroužek. Když mám volno, snažím se být co nejméně doma a prozkoumávat Londýn. Jelikož bydlím na břehu Temže, dostanu se lehce skoro kamkoliv, a to i pěšky. Jednou věcí z mnoha, která mě na Londýně fascinuje, je ta krása a půvab zdejších hospod. Asi mám novou úchylku, protože si fotím každou hospodu a hlavně detaily hospodských štítů, ze kterých dýchá historie a vy si připadáte jak ve filmu.

Tento víkend jsem byla ve čtvrti Soho a proslulém China Town, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. S tisíci lampiony nad hlavami si připadáte jak v jiném vesmíru, a to jídlo! Zatím jsem navštívila jen pekařství, a jelikož jsem byla bohužel právě po obědě, koupila jsem si jen jeden moučník - něco jako buchtu s náplní ze zeleného čaje, což byla úplně jiná gastronomická zkušenost, než na které jsem zvyklá. Než odsud odjedu, nutně potřebuji ochutnat vše, co se tady dá sehnat!

A jak bych tak nějak Londýn shrnula? Je to sice moderní město, které pulzuje zábavou 24 hodin denně, ale i přesto je svým zvláštním způsobem poněkud staromódní. Lidé tady lpí na tradicích, z ulic na vás dýchá historie plná těch nejslavnějších událostí a kdyby odtud zmizela všechna auta, možná byste ani nevěděli, v jakém století jste se to vlastně ocitli. Londým má prostě svou jedinečnou neopakovatelnou atmosféru, kvůli které byste tu zůstali snad navždy.