Přijímačky

Pokud se letos hlásíte na VŠ, asi vás nemine nějaké přijímací řízení. Někde stačí průměr ze SŠ, jinde zase uznávají SCIO testy, na mnoha školách mají ale vlastní přijímačky. Některé instituce, jako např. jedna nebo dvě z lékařských fakult UK, mají každý rok velmi podobné testy, kde se otázky opakují. Dokonce si i můžete zakoupit sešit s otázkami, které byste mohli čekat. To mi přijde jako dobrá možnost přípravy, bohužel se na žádnou podobnou školu nehlásím.

Kdybych se měla opravdu pilně učit na přijímačky na svůj obor, asi bych rok jen ležela v knihách, odborných časopisech, sledovala zprávy a jezdila prstem po mapě, jelikož část testu, která má největší váhu, je tak pekelně těžká (alespoň pro mě), že budu ráda, když z ní dostanu alespoň 2/5 bodů. Ty 2/5 otázek bych mohla vědět na jistotu, ale co s těmi zbylými 3/5? Teď je čas zpozornět a pečlivě číst. Takže, toto je můj plán. U všech otázek, kde jsem vůbec nevěděla, zaškrtám jedno písmenko - statisticky nejčastější správné odpovědi jsou c nebo d, takže si jedno z toho vyberu a to ve zbývajícíh otázkách zaškrtám. 1/4 by měla být dobře, při troše štěstí to bude více. Je to rozhodně lepší než chaoticky zaškrtávat nahodilé odpovědi, i když najdou se i světlé výjimky, kterým to skvěle vyjde. Takže to byl jeden taktický bod.

Druhý bod tkví ve správném rozložení času. Většinou nemusím s nedostatkem času bojovat (ťuk, ťuk), ale přeci jenom je lepší si předem vše rozvrhnout. Nejdřív udělejte otázky, se kterými jste si naprosto jistí, pak se teprve pusťte do těch těžších. 

Když dodržíte tato dvě jednoduchá pravidla, máte větší šanci na úspěch, a to se počítá!

Bohužel, i když mám strategii promyšlenou, nervozita mne ne a ne opustit. Co když mi ujede autobus? Co když danou budovu nenajdu? Co když vystoupím na špatné stanici metra nebo tramvaje? Co když kvůli povodním zrovna na mé stanici metra metro nezastaví? Co když to nestihnu? Co když se mi cestou něco stane? Co když doma zapomenu něco důležitého? Co když mi v sálu plném soustředících se lidí hororově zakručí v břiše? V hlavě se mi míhají ty nejhorší scénáře, nemůžu spát, na nic se nemohu soustředit, žeru, jak kdyby mě pustili po 10 letech z koncentráku a stejně mi není líp. Proto radši pojedu dřívejším autobusem (musím kvůli tomu vstávat v 5 hodin!), oblečení mám hezky připravené na židličce jako vzorný prvňáček, v tašce má tisíc důležitých i nedůležitých věcí, které by se ale prostě mohly hodit a v ledničce čeká super sváča, kterou ráno jen vytáhnu a hodím do tašky. A pořád mi není líp. Lépe se mi dělá jen při představě, že si v Praze nakoupím nějaké hezké pohledy na poscrossing a dám si nějaký nechutně velký speciální kebab!